V tomto hesle je podán přehled o českém mluvnictví a českých gramatikách vycházejících po roce 1945. Gramatiky, které vyšly do roku 1945, jsou popsány v hesle ↗gramatiky češtiny.

Poválečná č. gramatologie a gramatografie současné č., tj. synchronní mluvnictví, se vyznačuje rysy, které jsou společné pro celou č. jazykovědu, zčásti i pro jiné vědní obory, a které jsou důsledkem společenských a politických poměrů, jimž byla č. věda v době komunistické totality 1948–1989 vystavena, a změn po revoluci 1989. Přes všechny politické a ideologické tlaky a různé peripetie č.p.m. mohlo navázat na dědictví Pražského lingvistického kroužku doby meziválečné (viz ↗Pražská škola), což bylo umožněno i personálně, protože v zemi nadále působili jeho přední č. představitelé (B. Havránek, P. Trost, V. Skalička, B. Trnka, J. Vachek ad.) a Havránek z titulu svého politického vlivu toto pokračování neblokoval. V prvních třech gramatických pracích poválečných, Šmilauerově Novočeské skladbě (poprvé 1947), Havránkově & Jedličkově České mluvnici (1. vydání 1951, v podobě Stručné mluvnice české v r. 1950) a Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny 1, 2 (1951), nicméně strukturalistický vliv není. To je překvapivé už proto, že strukturalistická teorie fonologie byla v Praze dobře známá a ještě před válkou R. Jakobson (Zur Struktur des russischen Verbums, 1932; Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre, 1936) ukázal, jak lze strukturalisticky analyzovat i morfologické kategorie, tedy teorie aspoň pro část mluvnice k dispozici v Praze byla. V prvních poválečných mluvnicích č. je nicméně evidentní spojování popisu mluvnice (n. jejích částí) s praxí. S tímto praxeologickým aspektem je spojena jejich teoretická konzervativnost, neboť všechny jsou zakotveny v modelu klasické mluvnice řecko-latinského vzoru. Základní rozdíl mezi nimi souvisí s tím, že Trávníček a do značné míry ani Havránek & Jedlička asi neznali (u Havránka je možná lepší říct: nechtěl znát) moderní teorie gramatiky, zatímco Šmilauer nové teorie jaz. a jeho gramatických popisů vznikající tehdy v Evropě znal (prokazatelně znal např. strukturální syntax Tesnièra).

V. Šmilauer koncepci klasické gramatiky (v Novočeské skladbě) metodologicky propracovával v ucelený, vnitřně nerozporuplný systém, založený na definovaných principech a z nich odvozovaný. Je to deduktivní systém, který má oporu v syntaktické formě a umožňuje systematický, v daném rámci koncizní popis syntaktické struktury č. věty a souvětí zakotvený v závislostní syntaxi. Je tedy založený na syntaktických vztazích (formálních: parataxe, hypotaxe, a významových: koordinace, determinace), do nichž slova na základě svých slovnědruhových vlastností autosémantik vstupují, vytvářejíce tak „skladební dvojice“ s členem řídícím a členem řízeným (viděno dependenčně: existence členu řízeného vyžaduje existenci členu řídícího). Tento přístup tedy popis syntaktické struktury omezoval na popis jejích členů tvořených autosémantickými slovními druhy (a zájmeny) a neuměl reflektovat v syntaktické struktuře věty se objevující synsémantika. Jako lingvista znalý některých soudobých teorií znal Šmilauer i trend požadující po gramatologii reprezentaci struktur v nějaké formální podobě, která má vedle cílů didaktických i úlohu být kontrolou správnosti analýzy. Syntaktickou strukturu vět a souvětí v pojetí Novočeské skladby formalizují závislostní grafy, které Šmilauer představil v Učebnici větného rozboru (1955). Jejich ambicí je reprezentovat nejen složitou vertikální hierarchii slov, skrývající se za jejich povrchovou linearitou, a zčásti i vynucenost jejich morfologických tvarů (na bázi relací jako kongruence, rekce, predikace), ale i hierarchii horizontální projevující se v pořadí slov v lineárním řetězci. Tím se Šmilauerovy grafy liší od Tesnièrových stémat. Šmilauerova koncepce syntaktické analýzy předjímá n. sdílí některé principy, které se staly standardní součástí syntaktických popisů až později (např. princip operací měnících prognostikovatelně nějakou (povrchovou) morfosyntaktickou strukturu na morfosyntaktickou strukturu jinou, použitý autorem např. při výkladu přívlastku, se objevil – byť v jiné podobě – v první verzi generativní mluvnice jako ↗transformace). Dále tu je (implicitně) použit např. princip endocentričnosti syntaktické konstrukce při výkladu tzv. holých a rozvitých větných členů, zajišťující, že celý rozvitý člen je člen stejné kategorie jako člen holý, později v generativních gramatikách teoreticky zobecněný v ↗X‑bar teorii, princip lineárního pořadí slov v grafu, korespondujícího se syntaktickými vztahy mezi slovy (u nás později využitý při formulování teorie ↗projektivnosti a výkladu gramaticky správných struktur neprojektivních).

Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny 1, 2 (1951) patří ještě spíše do kontextu pozdně mladogramatických deskriptivních gramatik, ale znamenala zvl. po stránce koncepční výrazný odklon od tradice, byť za cenu nahrazení vědecké deduktivní metody intuicí. Ačkoli Trávníček mladogramatické mluvnictví znal (upravil a vydal Gebauerovu Příruční mluvnici jazyka českého pro učitele a studium soukromé, 1939), odchýlil se od koncepce tehdy standardní mluvnice hlavně tím, že poznal, suverénně znaje č. data, že klasický, tj. o řecko-latinskou gramatickou tradici opřený popis jaz. s preferencí morfologie, reflektující jen formu jaz. výrazů, je nedostatečný, a že je třeba do něho začlenit i reflexi „významových“ rysů. Jeho gramatické myšlení však postrádalo potřebu budování deduktivního systému n. znalost nějakého takového už jinými lingvisty vytvořeného systému, a je tedy vedeno určitě poctivou snahou popsat v teoretickém rámci klasické mluvnice, který měl k dispozici, více jím si uvědomovaných vlastností č. a více jemu známých struktur, než mu daný teoretický rámec umožňoval. Rámec výkladu si tedy podle potřeby dotvářel, bez ohledu na zákony vědecké metody a potřeby intersubjektové kontrolovatelnosti analýz. Výsledkem je – ve jménu poznání – opuštění osvědčeného modelu tradiční gramatiky bez jeho nahrazení teoreticky konstruovaným modelem jiným. Včleněním svým statusem vágních významových rysů do syntaxe Trávníček nicméně nevědomky anticipoval další vývoj gramatických teorií, které vznikaly v 2. pol. 60. let ve světě a o něco později i u nás v souvislosti s tzv. sémantizací syntaxe koncem 60. let.

Česká mluvnice Havránka & Jedličky je koncepčně nejkonzervativnější. Byla zamýšlena jako komplexní deskripce normy spisovné češtiny a současně jako učebnice gramatiky a kodifikační příručka. Jak se ukázalo později, byla to i poslední č. gramatika deklarovaná jako preskriptivní/normativní. Tato mluvnice se pro laickou veřejnost stala etalonem toho, co je to mluvnice, jak je budována, co a kde v ní lze najít, a jako taková sloužila jako příručka pro školu a veřejnost (v podobě Stručné mluvnice české) a zčásti dosud slouží coby vzor pro školní učebnice a různé jazykové příručky.

O něco později vydal své Základy české skladby (1958, 1962²) F. Kopečný, autor relevantních analýz č. morfosyntaktických kategorií (vidu, reflexivity, složených tvarů slovesných, genitivu počítaného předmětu aj.). Základy nechtěly být deskriptivním pohledem na celou skladbu č., a už vůbec ne preskriptivní příručkou, nýbrž jejich hlavní význam autor spatřuje v demonstraci metodologie syntaktické analýzy vycházející z morfosyntaktických vlastností slov. Taky Kopečnému jde o tradiční závislostní syntax pracující jen s (povrchovou) větněčlenskou rovinou, ale svou syntax chce představit jako poučení o gramatických (především syntaktických) vztazích, předpokládaje, že jejich konstitutivní rys tvoří dichotomie gramatické formy a významu/obsahu. Akcentováním významových rysů nesených derivačními a flexivními afixy vnitřní struktury slovních tvarů a jejich role na vyjadřování gramatických (morfologických a syntaktických) kategorií je Kopečný blíže Trávníčkovi, snahou o minimalizaci subjektivního pohledu a intuitivismu je naopak blíže Šmilauerovi. Prostředkem, od kterého si Kopečný slibuje, že mu pomůže jeho snahu splnit, ovšem na rozdíl od Šmilauera není formalizace analýzy, nýbrž generalizace (n. kontrasty) opírající se o jazyková data z různých variet č. a z jiných jaz.

V 50. letech nastupuje nová generace č. gramatiků, zčásti začínající své lingvistické školení ještě v době před 2. válkou u vůdčích osobností pražského strukturalismu, zčásti studující lingvistiku sice až po válce, v mnoha případech ovšem rovněž u předních č. představitelů Pražského lingvistického kroužku. Jakožto žáci strukturalistů měli tedy příležitost přinést si jako teoretický základ svého lingvistického myšlení pražský funkční strukturalismus. Je zajímavé, že se tato první poválečná generace gramatiků orientovala ve svých prvních pracích na diachronní popis č.: K. Hausenblas (Vývoj předmětového genitivu v češtině, 1958), M. Komárek (Historická mluvnice česká 1 – Hláskosloví, 1958), J. Bauer (Vývoj českého souvětí, 1960) n. na popis slovanských jaz., soustřeďujíce se na jejich specifické kategorie: A. Dostál (Studie o vidovém systému v staroslověnštině, 1954), I. Němec (Geneze slovanského systému vidového, 1958), H. Křížková (Vývoj opisného futura v jazycích slovanských, zvláště v ruštině, 1960), n. dokonce jaz. indoevropských: P. Sgall (Vývoj flexe v indoevropských jazycích, zvláště v ruštině, 1958). Synchronnímu popisu gramatických jevů nové č. se v této době – vedle předválečné generace strukturalistů z Pražského lingvistického kroužku (srov. např. Vachkovy studie o negaci a o č. posesivních adjektivech a některé kratší studie Trosta, n. metodologicky koncipované Skaličkovy úvahy o vztahu morfologie a syntaxe či Trnkovy práce o morfologických protikladech) – věnují jednak lingvisté-nebohemisté, kteří č. vnímají prizmatem jaz. svého hlavního zájmu (zvl. studie anglisty I. Poldaufa, např. o stupňování adjektiv, o infinitivu, o dativu, o času a vidu aj., n. studie rusistů P. Adamce a R. Mrázka o základních syntaktických kategoriích). Nejvýznamněji se ale gramatice č. věnuje dvojice bohemistů M. Dokulil a F. Daneš, které spojuje funkčně strukturalistický pohled Pražské školy a snaha o teoretické zakotvení jaz. významu a jaz. formy v modelu deskriptivní gramatiky a s tím související status a vlastnosti takových syntaktických jednotek jako věta; srov. jejich společný důležitý článek K tzv. významové a mluvnické stavbě věty (1958). Dokulil v této době intenzivně uvažoval – v rámci strukturalistického myšlení – o univerzalizaci fonologického aparátu vypracovaného Pražskou školou a jeho aplikaci na jaz. jednotky nesoucí význam, srov. jeho závažnou stať K otázce morfologických protikladů (1958), obsahující významnou kritiku Jakobsonovy příznakovosti z jeho Zur Struktur des russischen Verbums (1932). Hlavně ale promýšlel v teoretickém rámci modelu postulovaném v uvedeném článku z 1958 základní principy teorie tvoření slov, což nakonec vyústilo v jeho ↗onomaziologickou teorii slovotvorby (OTS), která se u nás stala na dlouhou dobu jedinou teorií č. slovotvorby a prosadila, že se pokládalo za dané, že tvoření slov je řízeno jinými pravidly než tvoření vět, tedy je „mimo gramatiku“. Centrální dílo Daneše z tohoto období, monografie Intonace a věta ve spisovné češtině (1957), má stejné univerzalistické ambice jako stať Dokulilova: na rozdíl od ní je nasměrována na popis základní syntaktické kategorie, tj. věty, a podává dosud nepřekonaný popis základních kadencí, antikadencí a polokadencí, usilující o jejich fonologický výklad, tj. jejich asociaci s určitými funkčními typy vět. Obecné otázky teorie strukturálního popisu rovin jaz., který na rozdíl od popisu fonologického musí reflektovat i význam, řeší další do lingvistiky v této době vstupující badatelé, bohemisté jen jednou linií své tvorby (Novák, Leška ad.).

2. pol. 50. let přináší do světové lingvistiky návrh revoluční změny v jazykovědě, když r. 1957 v Evropě vycházejí Chomského Syntactic Structures. Ve stejné době pak Jakobson, v r. 1939 nucený odejít z Prahy do USA, obohacuje na Chomského MIT se konstituující generativismus o teorii distinktivních rysů, vypracovávanou už v prostředí Pražské školy pro fonologii (Jakobson, Fant & Halle: Preliminaries to Speech Analysis: the Distinctive Features and their Correlates (poprvé 1952)). V Evropě v té době vychází kniha Tesnièra Éléments de syntaxe structurale (vydává ji po smrti autora Fourquet r. 1959), v níž Tesnière formuloval ucelenou teorii strukturální syntaxe založenou na třech principech – konexi (valence představuje jeho centrální složku), junkci a translaci, tvořících jeden systém pravidel, která umožňují popsat strukturu věty. Jak Chomsky, tak Tesnière nabídli atraktivní alternativu k do té doby v Evropě i u nás vlivným popisům jaz. v rámci modelu řecko-latinské mluvnice i k více nebo méně formálním analýzám, protože předchomskyánský americký deskriptivismus Sapira a Bloomfielda a jiných v Evropě nikdy nezískal školy následovníků a v č. prostředí se nemohla prosadit ani Hjelmslevova strukturalistická glosematika. Bylo tomu tak zjevně proto, že u nás po ryze formálněstrukturalistické fonologii a experimentech s formální morfologií vítězí v pražském strukturalistickém prostředí nad formálními hledisky hlediska funkční, což mj. vedlo k odklonu od gramatiky k teoriím spjatým s funkčně nazíraným vztahem jazyka a jeho uživatelů (tento přístup je dědictvím havránkovské linie předválečného pražského strukturalismu, známého svou teorií funkčních jazyků a funkčních stylů).

V č. gramatickém myšlení se počátkem 60. let objevuje nejdříve reflexe teorie Chomského. Jakmile to ideologické podmínky aspoň částečně dovolily, vycházejí Syntactic Structures v č. překladu (r. 1966), doplněny o další dvě studie Chomského z r. 1964. Na č. vydání se podíleli F. Daneš, Z. Hlavsa, E. Benešová, P. Sgall a P. Novák, strukturalisté, kteří přijali od Chomského étos karteziánské racionality a exaktnosti, což jim strukturalismus nabídl pro fonologii a slíbil pro flexivní morfologii, ale nikoli pro analýzu věty. Principiálně nový rys Chomského myšlení, z něhož se zrodilo kognitivní pojetí jazyka jako stavu mysli, gramatiku jako lidský „computer“ schopný tvořit gramaticky správné syntaktické struktury, tj. vlastní ideu generativismu, č. lingvisté nepřijali, protože se naučili od de saussurovských a jakobsonovských strukturalistů jaz. chápat jako sémiotický systém, nikoli jako soubor pravidel (tak si zpočátku Chomsky představoval, že onen „computer“ funguje), který je principiálně bez vztahu k sociální jazykové interakci. Odmítli rovněž Chomským adoptovanou a adaptovanou analýzu složkové syntaxe (viz ↗IC-analýza), a to asi proto, že pro popis č. coby jaz. s volným slovosledem a bohatou flexí, tedy jazyka právě opačného než angl., na základě jejíž analýzy se IC-analýza zrodila, Chomského původní model a dlouho ani modely následující nevyhovovaly. Inspirace Chomského teorií je ovšem i tak evidentní, např. v řadě studií v Otázkách slovanské syntaxe II (1968), v pracích O. Uličného a u č. rusistů P. Adamce, V. Hraběte, O. Kubíka, na Slovensku u F. Mika.

V 2. pol. 60. let dochází ovšem v generativní gramatice k teoretickému rozpadu původní koncepce a vznikají dva směry: Chomsky se stal vůdčí osobností syntaxe s interpretativní sémantikou: (zjednodušeně) tvoření vět začíná syntaktickými strukturami, generativní je pouze syntaktický komponent, který generuje hloubkovou strukturu věty, a složka sémantická je jakožto interpretační navázána na komponent syntaktický. Lakoff, Postal, McCawley ad. se stávají zase vůdčími představiteli syntaxe s generativní sémantikou: (zjednodušeně) tvoření vět začíná sémantickými strukturami, generativní je sémantický komponent, který generuje abstraktní (univerzální, všem jazykům společné) sémantické reprezentace (hloubkovou strukturu) ve smyslu predikátové logiky, v níž hrají centrální místo sémantické atomy neboli primitivy a tyto sémantické reprezentace jsou pak postupně (prelexikálními transpozicemi, lexikální inzercí a postlexikálními transpozicemi) převáděny na povrchové struktury (specifické pro jednotlivé jazyky).

Generativněsémantický přístup ovlivnil mnoho lingvistických škol a skupin u nás i ve světě, u nás daleko výrazněji než syntax s interpretativní sémantikou, zjevně proto, že více vyhovoval funkčnímu myšlení č. strukturalistů. Vlivná byla tzv. pádová gramatika Ch. Fillmora (TheCase for Case (1968), in Bach & Harms (eds.), Universals in Linguistic Theory), kromě jiného orientovaná na sloveso, jeho význam a „pádové rámce“ (které obsahují sloveso a jeho obligatorní a fakultativní sémantická doplnění a jejich sémantické role). V č. lingvistice našlo porozumění i jeho pojetí věty postihované formulí „věta = modalita (tj. negace, čas, modus, vid aj.) + propozice“. Fillmorovské myšlení ve stylu pádové gramatiky mohlo být vnímáno jako generativněsémantické řešení toho, co Chomsky řeší jako subkategorizaci a v č. prostředí bylo propojeno s Tesniérovou teorií valence, která taky slibovala možnost popsat generování vět na bázi gramaticky relevantních vlastností slovesa (rozdíl je zvl. v tom, zda za gramaticky relevantní se pokládají vlastnosti syntaktické, n. sémantické, a jak jsou obě vlastnosti k sobě vztaženy); valenční (morfo)syntax od té doby dominuje v č. lingvistice dosud; viz ↗valence.

Dva lingvisté, kteří se podíleli na překladu Chomského Syntaktických struktur, F. Daneš a P. Sgall, od pol. 60. let v prostředí č. funkčního myšlení, které je už svými teoretickými východisky nakloněno sémanticky orientované gramatice podle sloganu „od významu k formě“, vytvářeli dvě moderní teorie gramatického popisu, které minimálně na 50 let zcela ovlivnily č. gramatologii a gramatografii. Jde o ↗dvourovinnou valenční syntax (DVS), vznikající ve skupině kolem Daneše, a ↗funkční generativní popis (FGP), pocházející ze skupiny Sgalla. Vedle sémantického východiska mají obě teorie společné zvl. to, že jsou teorie syntaktické, v nichž má flexivní morfologie „služební“ postavení a derivační morfologie přichází „zvenčí“ (z autonomního modulu tvoření slov, např. ↗OTS) a zcela chybí mechanismus komunikace morfosyntaxe a fonologie. Společné sémantické východisko determinovalo další vývoj obou teorií, a tedy i směřování č. synchronní jazykovědy, zvl. to, že další vývoj (chomskyánské) generativní gramatiky směrem k formálně syntakticky konstruované a kognitivně orientované ↗teorii principů a parametrů (od 80. let) a pak k jejím jednotlivým fázím už pro FGP ani pro DVS nebyl inspirativní. Obě teorie mají společné např. to, že v popisu struktury hraje centrální roli valence. Studium valence v obou teoriích vedlo nejen k popisu vět a nominálních skupin na jejím základě, ale později taky k tvorbě valenčních slovníků č., např. z DVS: Svozilová & Prouzová ad., Slovesa pro praxi. Valenční slovník nejčastějších českých sloves (1997), z FGP: Lopatková & Žabokrtský ad., Valenční slovník českých sloves (2008). Obě teorie se ovšem výrazně liší, což zase determinovalo jejich různý další vývoj, a tím i vývoj č. jazykovědy. DVS, postavená na danešovsko-dokulilovské koncepci vztahu jaz. významu a formy (viz výše) a v rámci ní na Danešově postulování tří rovin syntaxe (tzv. three-level approach to syntax (TLAS)) pro popis celé syntaxe (tj. TLAS = DVS + „pragmatika“), umožnila do popisu č. integrovat taky komunikačně-pragmatické rysy vět a textů. DVS byla tedy připravena reagovat na „pragmatický obrat“, ke kterému v části mezinárodní lingvistiky s velkou razancí došlo na přelomu 60. a 70. let, z anglosaského prostředí inspirovaný pracemi Austina a pak hlavně Searlovou ↗teorií mluvních aktů a Griceho ↗kooperačním principem. V č. prostředí se ovšem tento aspekt jaz. vnímal jako potřebná součást lingvistické analýzy už v pražském strukturalismu (srov. např. důležitou studii Skaličky The need for a linguistics of “la parole”, 1948), takže od teorie mluvních aktů nezískala naše gramatologie zcela nový předmět zájmu, nýbrž jen potřebné teoretické zázemí a nové metodologické impulsy. Definice syntaxe se ovšem v části č. lingvistiky mlčky rozšířila a stala se vágní, s ambicí reflektovat vše, co je ve výpovědi obsaženo (ať už explicitně, n. implicitně), a syntax se tak vlastně chápe jako komplex „morfosyntax – sémantika – pragmatika“; proto na DVS založený syntaktický díl ✍MČ 3 (1987) obsahuje partie o komunikačně-pragmatických rysech vět (resp. výpovědí). Druhou oblastí, kam DVS díky svému zakotvení jako součást ↗TLAS měla otevřenou cestu, byla ↗textová lingvistika; viz symptomaticky nazvanou Danešovu knihu Věta a text (1985). Č. textová lingvistika – na rozdíl od lingvistiky věty – aktivně reagovala na vývoj v textové a komunikačně pragmaticky orientované lingvistice, který v podobě teorií jako analýza diskurzu (Coulthard), konverzační analýza (Sacks), teorie kontextualizace (Gumperz), konceptu minimalizační a maximalizační strategie (Brown(ová) & Levinson) a dalšího vývoje Griceovy konverzační logiky (rozšíření o princip ↗zdvořilosti u Leeche, generalizace jedné maximy v ↗teorii relevance Sperbera & Wilson(ové) a Hornův návrh ↗skalárních implikatur) přinášel stále nové impulsy. U nás vykrystalizovalo několik proudů lingvistiky diskurzu. Jednu linii vytvářejí práce J. Hoffmannové, S. Čmejrkové, O. Müllerové a P. Kaderky. Dále se textová lingvistika inspirovala u ↗etnometodologie a ↗sociolingvistiky (zvl. ↗kritická analýza diskurzu a ↗členská kategorizační analýza (Fairclough)), u nás pěstované na vysoké mezinárodní úrovni zvl. J. Nekvapilem a jeho spolupracovníky. Další proud hlásící se k textové lingvistice představuje akcentování jaz. v procesu komunikace a textu jako výsledku řečového jednání v komunikačních situacích. Tato teoretická koncepce je spojena s J. Kořenským, J. Hoffmannovou a A. Jaklovou. Daneš jako syntaktik přirozeně v textové lingvistice viděl možnost postihnout koherenci textu a vytvořil mj. originální koncepci ↗tematických posloupností a v jejím rámci nabídl mj. popis koreferenčních vztahů v textu (viz ↗izotopie). Touto teorií se dostal do těsné blízkosti funkční gramatiky v pojetí Dika a zvl. Hallidaye; viz ↗funkční gramatika. Koreferenčními vztahy v textu se vícekrát zabýval i B. Palek. Není náhodou, že na DVS založený syntaktický díl Mluvnice češtiny 3 (1987) obsahuje jako první č. mluvnice i kapitolu Textová syntax. První monografické zpracování č. textové syntaxe předložil J. Hrbáček v Nárysu textové syntaxe spisovné češtiny (1994); podal výklad jevů, jako jsou základní rysy textovosti, výpověď jako elementární jednotka textu promluvy a mezivýpovědní vztahy, druhy promluvových komplexů, sekvence promluv apod. Koncepce DVS vedla ke vzniku nové trojsvazkové Mluvnice češtiny, přímo zvl. dílů 2. a 3., která je první vědeckou mluvnicí č.; a k velkému množství monografií a taky učebnic.

Zřejmě nejvýznamnějším rysem ↗FGP, který z něho vytváří na přelomu 60. a 70. let mezinárodně atraktivní teorii gramatiky, je to, že součástí sémantické struktury (tektogramatického zápisu) je také ↗aktuální členění. Tím se FGP stal unikátní nabídkou pro integraci sémantiky do gramatiky a je jí stále, a to i pro generativní gramatiku, která se tomu dlouho bránila a až na přelomu tisíciletí aktuální členění „objevila“ jako nutnou součást analýzy (viz např. na MIT vzniklou disertaci Kučerové The Syntax of Givenness (2007) a teorii gramatiky v lipské generativistické škole Zybatow(ové) a (dříve) Junghannse). FGP byl a je – na rozdíl od DVS – teorie, která je známá ve světě (explicitně ukazuje mnoho společných východisek např. s ↗MTT) a je navíc teoretický model, který jakožto formální systém byl otevřený vůči počítačovému zpracovávání jaz., jakmile taková potřeba a možnost vznikly. Ve Sgallově skupině matematických lingvistů vzniká od 90. let ↗Pražský závislostní korpus (Prague Dependency Treebank, PDT), který je – na základě části ↗ČNK – anotován v duchu FGP vícerovinně: na rovině morfologické, na pomocné rovině analytické syntaxe (analytická stromová struktura) a na rovině tektogramatické syntaxe (významová stromová struktura); srov. např. práce J. Hajiče. Základní myšlenky FGP, které v 70. letech formulovali zvl. P. Sgall, E. Hajičová a J. Panevová, jsou stále zpřesňovány jak v pracích jich samých, tak i jejich žáků M. Lopatkové, V. Kolářové, Z. Žabokrtského, M. Mikulové, M. Ševčíkové, Z. Urešové, V. Kettnerové ad. FGP v různých modelech, orientovaných zpravidla buď funkčně, n. komputačně, využívá a rozvíjí řada badatelů v zahraničí, kteří vyšli ze Sgallovy skupiny, např. E. Koktová n. I. Kruijff-Korbayová. Několik lingvistů vychovaných v okruhu FGP dnes reprezentuje v Česku tzv. lineární syntax, jejímž cílem je detailní popis nesporně gramaticky správných a nesporně negramatických č. vět a jejíž významnou praktickou aplikací je budování exaktního aparátu desambiguace morfologické (a slovnědruhové) homonymie dat v č.jaz. korpusech (viz ↗korpusová lingvistika). Nejvýznamnější jsou V. Petkevič, K. Oliva a V. Kuboň.

V době, kdy teorie DVS i FGP už byly v podstatě teoreticky vypracovány, rozvíjí se v č. lingvistice taky směry poskytující těmto teoriím alternativy, n. nabízející spolupráci. Konstrukt valence, na němž je založen popis vět v obou teoriích, ač v každém je valence chápána poněkud jinak (v DVS spíše více sémanticky ve stylu fillmorovském, v FGP spíše více syntakticky ve stylu tesnièrovském), rozvíjí v č. prostředí originálním způsobem F. Čermák: základní myšlenka je, že valence není reprezentací (morfo)syntaktických a sémantických vlastností výrazů, nýbrž v první řadě vlastností lexikálních a v syntaxi se projevujících v kolokacích; srov. Čermák & Holub: Syntagmatika a paradigmatika českého slovesa I. Valence a kolokabilita (1982), Čermák: Podstata valence z hlediska lexikografického (1991) aj. Čermák se přiblížil svou teorií valence k pojetí valence prosazujícímu se výrazně v mezinárodním měřítku zvl. v rámci komputační lingvistiky, kde je výhodné. Tato teorie valence je Čermákovou skupinou rozpracovávána i v 21. stol. (R. Blatná, M. Kopřivová). Předmětem jiné alternativy je přímo popis syntakticko-sémantické struktury věty, arciť ruské; pro gramatologii č. v pojetí DVS i FGP s postupem od sémantické struktury věty ke struktuře syntaktické byly relevantní práce P. Adamce: Očerk funkcionaľno-transformacionnogo sintaksisa sovremennogo russkogo jazyka I, II (1973, 1975), Obrazovanije predloženij iz propozicij v sovremennom russkom jazyke (1978). Srov. i stejný program v bohemistice, např. J. Kořenský: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze (1984). Jiná alternativa od rusistů pochází z okruhu lingvistů, jejichž duchovním otcem byl u nás zprvu v Bratislavě a poté jistou dobu v Olomouci a v Praze působící ruský strukturalista A. V. Isačenko, jehož hlavní práce Grammatičeskij stroj russkogo jazyka v sopostavlenii s slovackim, Morfologija I (1954), II (1960) je dodnes ukázkou klasické strukturalistické morfologie. Z prací č. rusistů kolem Isačenka jsou asi nejdůležitější sborníky Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české, zvl. III (1968), a Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby I (1976), II (1983), kde je patrná snaha morfologické a slovotvorné jevy vykládat se syntaktickou perspektivou, přičemž se příležitostně užívá i postupů známých z transformační generativní gramatiky. V těchto sbornících a jinde byly č. rusisty, zvl. O. Leškou, V. Barnetovou, H. Křížkovou (později Běličovou), V. Strakovou a Z. Skoumalovou navrženy analýzy, které jak po stránce empirické, tak i teoretické dávaly četné impulsy bohemistům; možná nejdůležitějším z nich byl – v době sémantizace gramatiky – apel, aby i při funkčněsémantickém přístupu byla jako primární chápána jaz. forma. Nejvýraznější osobností byla H. Běličová, která strukturalistické pozice, často na bázi česko-ruské, n.č.-slavistické konfrontace, ukazovala nejen ve velkém množství článků, ale i v knihách, které přímo ovlivňovaly č. gramatologii, zvl. Sémantická struktura věty a kategorie pádu (1983), Modální báze jednoduché věty a souvětí (1983), Slovanské souvětí (1990), spolu s J. Sedláčkem, Slovanská věta (1996), spolu s L. Uhlířovou. Od č. anglistů přišla do kontaktu s DVS i FGP syntaktická subteorie ↗funkční perspektiva větná (FSP, podle angl. názvu teorie functional sentence perspective), vypracovávaná od konce 50. let J. Firbasem a po něm jeho žákem A. Svobodou a po něm zvl. J. Chamonikolasovou. FSP ovlivnila analýzu ↗aktuálního členění větného (AČ) ve FGP i v DVS. O využití podnětů z teorie informační struktury věty v pojetí AČ v FGP a DVS a v pojetí FSP se zdárně pokouší L. Uhlířová. Firbasova FSP našla silnou odezvu i v zahraničí, srov. vydání jeho Functional Sentence Perspective in Written and Spoken Communication (1992) v prestižním nakladatelství Cambridge University Press. Další alternativu pro DVS i FGP navrhl pro jinou syntaktickou subteorii, totiž analýzu souvětí, K. Svoboda (Souvětí spisovné češtiny, 1972); tato syntakticky konstruovaná teorie (opírající se o syntakticko-sémantické vlastnosti spojek) byla ovšem s DVS i FGP inkompatibilní a např. MČ 3 (1987) ji vůbec nepoužila. Svoboda totiž napsal syntaktickou monografii o souvětí v prostředí, které chtělo pro souvětí teorii sémantickou (jakou je Daneš: Zpracování souvětí v nové mluvnici češtiny, 1977), a v době, kdy už souvětí přestává být vedle věty základní kategorií syntaxe a stává se předmětem zájmu lingvistiky textu, n. jako „dvojice vět“ předmětem formální syntaxe. Nicméně Svobodova koncepce je využívána dosud (viz J. Štěpán: Souvětí současné češtiny, 2013).

Ve srovnání s teorií popisu vět a textů je popis flexivní morfologie č. v č.p.m. teoreticky konzervativní. Morfologie je stále pokládána za teorii slovních druhů a popis „paradigmat“ jednotlivých deklinačních a konjugačních tříd („vzorů“); strukturalisticky stavěné analýzy některých morfologických kategorií (opírající se o soubory rysů) navrhovala zvl. H. Běličová. Zcela výjimečnou pozici zaujímá jen Komárkova koncepce formální morfologie, v Příspěvcích k české morfologii (1978) představená na analýze č. konjugace (a v obrysech na deklinaci zájmen a adjektiv). Tato teorie je teorií generativistickou, vykrystalizovavší v kontextu prací M. Hallea z 50. a 60. let. M. Komárek tu chápe morfologii jako soubor pravidel a posloupnost operací, jejichž aplikací jsou derivovány morfologické tvary sloves (finitní i infinitní). Tato teorie představovala důležitý vklad do lingvistiky celosvětové, protože byla zakotvena na principech v té době standardních, a navíc nebyla použita pro analýzu morfologicky chudé angličtiny, nýbrž morfologicky bohaté č. Její hodnotu ovšem ani č. ani světová lingvistika nedocenila, světová možná proto, že je psána česky; sám Komárek ji pak opustil a vypracoval principy funkční morfologie kompatibilní s DVS, ovšem v Mluvnici češtiny 2 (1986) mohly být i tak použity jen některé (např. originální analýza slovních druhů); viz ↗slovní druh. Od Komárkových Příspěvků v č. prostředí mnoho pozornosti teoretické morfematice a morfonologii věnováno nebylo. Důležitou výjimkou je monografie rusistky Strakové Morfematická strukturace sémantických obsahů (nástin derivační typologie) (1985) a Čermákova Syntagmatika a paradigmatika českého slova 2. Morfologie a tvoření slov (1990). Poválečná morfologie tedy nenavázala na podněty předválečného strukturalismu, ale navázala na předválečné kvantitativní analýzy, v prostředí Pražské školy prováděné na rovině fonémů (zvl. Trnky, Krámského a Vachka), a přenesla výzkumy založené na metodách kvantitativní lingvistiky právě na morfologii. Tento směr je od 60. do 80. let spojen s M. Těšitelovou, L. Uhlířovou J. Králíkem ad., významná práce je např. Využití statistických jevů v gramatice (1980) a následující kvantitativní analýzy morfologických jevů v různých stylech. Viz ↗matematická lingvistika, ↗kvantitativní lingvistika.

V 80. a 90. letech se v mezinárodní lingvistice začínají výrazně prosazovat nové teorie gramatiky, a to jak formální, tak funkční; jsou alternativami k stále v podstatě dominující generativistické teorii Chomského, v 80. letech ve fázi ↗G&B znamenající přímo už deklarovaný obrat ke kognitivismu (viz ↗kognitivní lingvistika, sekce 2). Teorie G&B se v č. gramatologii domácí provenience ovšem nemohla do r. 1989 projevit. Důvodů je víc, asi hlavní jsou izolace č. vědy vůči Západu a dominantní postavení FGP a DVS jako reprezentantů moderního funkčního strukturalismu, neschopnost G&B spojit syntaktické kategorie a jejich morfologické a fonologické realizace nějakými elegantními formálními operacemi, nepřístupnost G&B k diskurzovým parametrům aj. Viz i analýzu pro celou slavistiku u ✍Bailyna (2007) a analýzu týkající se mezinárodního vlivu Pražské školy, zvl. v USA, u ✍Newmeyera (2001). G&B teorii na popis č. použili tedy č. lingvisté působící na Západě, v USA zvl. J. Toman a v SRN zvl. P. Kosta, kteří studovali např. klitiky, teorii vázání, wh-pohyb, prázdné kategorie aj. Jejich výjimečné postavení, které si oba v mezinárodní formální slavistice získali, dokumentují také „vnější“ okolnosti: Toman v USA založil celosvětově prestižní konference známé podle názvu sborníků z nich vydávaných Formal Approaches to Slavonic Languages (FASL), Kosta je spoluzakladatelem evropské paralely k FASL, totiž konferencí Formal Description of Slavonic Languages (FDSL). Vývoj formální sémantiky reflektoval zvl. ↗FGP díky spolupráci s J. Peregrinem, který se jako intenzionální sémantik výrazně podílel na exaktním vymezení sémantické struktury s integrací aktuálního členění, a později hlavně díky spolupráci s B. H. Partee(ovou). Významné netransformační teorie generativní gramatiky, které vznikaly na přelomu 70. a 80. let a vyvíjely se i v letech 90., ↗lexical functional grammar (LFG) Bresnan(ové), a teorie původně navržená Gazdarem a dnes spojovaná zvl. s Pollardem & Sagem a označovaná head-driven phrase structure grammar, nebyly do revoluce pro popis č. použity; ↗HPSG se jako teorie popisu některých jevů č. uplatnila později (viz dále), LFG nikdy. Vedle HPSG je asi druhou nejsilnější alternativou k chomskyánské gramatické teorii teorie optimality (optimality theory (OT)), která je v 21. stol. ve fonologii přístupem dominantním a prosazuje se i v morfosyntaxi. U nás byla OT recipována zatím jen v referativní podobě E. Hajičovou (Teorie optimality a aktuální členění věty, 2000). Jiná vlivná gramatická teorie, ↗konstrukční gramatika (construction grammar (CxG)), původně spojená s Fillmorem, Kayem a Lakoffem, která vykrystalizovala z původních generetivněsémantických teorií a jejich propojení s kognitivní gramatikou, má řadu variant, které spojuje myšlenka, že základní jednotkou gramatiky je syntaktická konstrukce. V č. lingvistice je zatím jen na okraji zájmu asi nejvlivnější verze CxG Goldberg(ové), a naopak se zde prosazuje fillmorovská CxG díky jeho žačce M. Fried(ové), srov. Fried(ová) & Boas (eds.), Grammatical Constructions: Back to the Roots (2005), Östman & Fried(ová) (eds.), Construction Grammars: Cognitive Grounding and Theoretical Extensions (2005). V bohemistice jsou známé její analýzy valence, pádových alternací, reflexivizace, dativu, klitik, resupmtiv aj. ↗Kognitivní gramatika Langackera, pokládané někdy taky za verzi CxG, se v č. gramatologii neobjevuje. Naopak v č. lingvistice zaujímá důležité místo ↗kognitivní lingvistika, sekce 1, přesněji: její větev v mezinárodním měřítku reprezentovaná tzv. zkušenostními realisty (Lakoff & Johnson: Metaphors we live by (1980)), jejíž teorii na analýzu č. používá skupina I. Vaňkové, I. Nebeské, L. Saicové Římalové a J. Šlédrové, autorek několika monografií, např. Co na srdci, to na jazyku (2005); gramatikou se ale nezabývá.

V č. porevoluční gramatologii se hned na počátku 90. let očividně rýsuje zlom, který se dá nejobecněji charakterizovat jako prudký rozvoj různých gramatických teorií; výsledkem je, že v č. bohemistice po 50 letech přestává být postavení funkční jazykovědy dominantní. V r. 1989 získaná svoboda otevřela kontakty lingvistiky na Západ a oslabila kontakty na Východ. V důsledku rozdělení Československa v roce 1993 se novým rysem české gramatologie (a asi vědy vůbec) stává taky pokles předtím těsné vědecké spolupráce se slovenskými badateli. Prudký rozvoj různých gramatických teorií u nás souvisí se získanou svobodou a možností vědecky komunikovat s celým světem, ve světě a i u nás pak s rozvojem počítačových technologií. Nejnápadněji je vidět na tom, že v Česku vedle sebe působí dvě skupiny lingvistů věnujících se č. mluvnici: (a) generace danešovsko-komárkovsko-sgallovská a jejich žáků a nastupující generace žáků těchto kdysi žáků, v této době už uznávaných bohemistů, zůstávající v zásadě věrné principům ↗FGP a ↗DVS a dále je rozvíjející a zpřesňující, a to jak v morfologii, syntaxi věty, tak i v pragmatice a lingvistice diskurzu, (b) mladá a střední generace lingvistů teoreticky školená v různých jiných modelech gramatiky: (i) lingvisté, kteří po r. 1989 odjeli studovat do zahraničí generativní gramatiku: z první generace je to L. Veselovská a pak původně pražští studenti ze škol P. Sgalla a O. Uličného I. Kučerová, M. Ceplová, L. Medová, dnes L. Taraldsen Medová, J. Dotlačil, D. Lenertová, P. Biskup, H. Gruet-Škrabalová, V. Procházková, dnes V. Dvořák, i původně brněnští a olomoučtí studenti L. Veselovské a významného generativního fonologa T. Scheera M. Ziková, M. Dočekal, J. Kyncl, P. Caha, R. Šimík a řada mladších. Významné místo si v mezinárodní gramatologii získal i M. Rezac. Tito lingvisté vypracovali významné monografie o č. v teoretickém rámci různých generativních teorií vzniklých na přelomu tisíciletí, které se naučili na zahraničních univerzitách, zvl. ↗minimalismus, ↗distribuovaná morfologie, ↗nanosyntax a různé modely formální sémantiky; (ii) lingvisté ze školy P. Sgalla, kteří v teoretickém rámci HPSG vytvořili několik verzí formálního popisu relativně rozsáhlých oblastí č. syntaxe; vůdčí postavou je K. Oliva, jeho přístup rozvíjejí A. Rosen, V. Kuboň aj.; (iii) lingvisté ze školy P. Sgalla, kteří se od formálněgramatických teorií dostali k od teoretické lingvistiky se svými přístupy vzdalující ↗komputační lingvistice; v zásadě pracují dnes tři skupiny: Petkevičova, která je spojena s ↗ČNK, Hajičova, která je spojena s ↗PDT, a Pallova, která je nejvíc otevřena jak pro teorii, tak pro její praktickou aplikaci; (iv) lingvisté ze školy F. Čermáka, kteří rozvíjejí jeho nově vytvořenou ↗lingvistiku korpusovou, využívající ČNK, po Čermákovi stojí v jejich čele V. Cvrček. Snad největší posun v metodologii nastal právě v lingvistice opřené o počítačové zpracování jazyka, č. nevyjímaje. Přístup ke korpusovým datům iniciuje v bohemistice nové metody, integruje i metody ↗matematické lingvistiky. Z hlediska gramatologie je zásadní vznik „lexikalistické“ koncepce F. Čermáka (Lexikon a sémantika, 2010), který maje k dispozici data z velkého korpusu, dospívá na jejich základě k přesvědčení, že slovník tvoří 99 % formálních jaz. jednotek a že gramatika kromě koncovek žádné vlastní prostředky nemá, protože i gramatická slova jsou součástí lexikonu. Výsledky svých výzkumů prezentuje tým korpusových lingvistů kolem F. Čermáka v sérii Studie z korpusové lingvistiky a jinde.

Faktem charakterizujícím asi více stav č. gramatografie přelomu tisíciletí než č. gramatické myšlení je, že vychází v podstatě paralelně (v rozmezí pěti let) hned několik mluvnic č., z nichž největší ✍ČŘJ (1996) a ✍PMČ (1995) se snaží do gramatiky včlenit poznatky, k nimž dospěla bohemistika orientovaná v duchu ↗DVS (a ↗OTS), a nabídnout širší veřejnosti novou gramatiku typu „pro školu a veřejnost“. Nově se rýsující linii č. gramatografie zahájil F. Štícha Česko-německou srovnávací gramatikou (2003); jako člen týmu DVS pořád se ještě hlásí k funkčnímu přístupu, ale jeho kniha je prvním gramatickým kompendiem ctícím postulát, že jaz. data pro popis gramatické normy č. mohou poskytovat jaz. korpusy. Svému programu konstruovat gramatiku č. na základě dat z korpusů zůstává Štícha věrný, srov. Kapitoly z české gramatiky (2011) a rozsahem velká a metodologicky vědomě klasická Akademická gramatika spisovné češtiny (2013). Do této linie se řadí i dvě jiné č. mluvnice, které vyšly jako první a druhý díl mluvnice, ač teoreticky ani strategií výkladu netvoří celek: Mluvnice současné češtiny 1 (2010), vydaná V. Cvrčkem a kol., je unikátní tím, že vychází jen z korpusových dat, a popisuje tedy, jaká č. je, nikoli, jaká by měla být. Ambice objektivního popisu č. byla asi nejlépe uskutečnitelná v rámci klasické teorie deskriptivní gramatiky, ambice nabídnout tato nová statisticky ohodnocená data jazykové praxi vedla asi k tomu, že ač je jejím jádrem popis slovotvorby a morfologie, obsahuje i „informativní“ kapitoly z vývoje češtiny, fonetiky a fonologie, lexikologie, o stylech a psací soustavě (podle vzoru České mluvnice Havránka & Jedličky); Mluvnice současné češtiny 2 (2014), vydaná J. Panevovou a kol., představuje syntax češtiny popisovanou v teoretickém rámci ↗FGP na základě dat z anotovaného korpusu. Zcela jinou cestou se vydal unikátní projekt O. Uličného, jehož cílem je moderní mluvnice češtiny zpracovaná ve funkčně strukturním teoretickém rámci. V r. 2013 vyšla série 7 knih s názvem Studie k moderní mluvnici češtiny: sv. 1: Uličný (ed.) Pragmatické aspekty češtiny, sv. 2: Uličný & Schneiderová (eds.) Komunikační situace a styl, sv. 3: Dittman & Uličný (eds.) Čeština a dějiny, sv. 4: Martinková & Uličný (eds.) Dynamika českého lexika a lexikologie, sv. 5: Uličný & Prošek (eds.) K české fonetice a pravopisu, sv. 6: Uličný & Bláha (eds.) Úvahy o české morfologii, sv. 7: Uličný (ed.) Kapitoly ze syntaktikologie češtiny. Zatím poslední dílo tohoto projektu je O. Uličný a kol., Preliminária k moderní mluvnici češtiny (2015).

Na přelomu tisíciletí vychází i nová vysokoškolská učebnice Skladba češtiny Grepla & Karlíka (1998), která je pokračováním ↗DVS. Skladba je v ní chápána opět velmi široce, tak, jak to vyhovuje funkčnímu přístupu, jako teorie mající popsat morfosyntaktické, sémantické i pragmatické rysy vět. V syntaxi představuje novum pojem mikrosituace, v pragmatice se za searlovsko-griceovské myšlení už neposunuje. Svůj program komunikačně a pragmaticky orientované syntaxe představil M. Grepl v knize Jak dál v syntaxi (2011). Pragmatické rysy morfosyntaktických struktur v kontextu některých vlivných teorií přelomu tisíciletí analyzuje až monografie Pragmatika v češtině (2006, 2013²) M. Hirschové.

Součástí č.p.m. jsou taky č. jazykovědci, kteří po komunistickém puči 1948 emigrovali na Západ, a lingvisté, kteří po r. 1989 působí v zahraničí. Emigrovavší bohemisté většinou výzkum č. včlenili do šíře orientovaného výzkumu gramatických systémů jaz. s č. typologicky n. geneticky příbuzných a mohli reagovat na vývoj gramatických teorií. Až do r. 1989 ovšem nemohli oficiálně vědecky spolupracovat s lingvisty působícími v Československu. Na rozdíl od domácí gramatologie se v bohemistické produkci Čechů působících na Západě moderní gramatické teorie (generativní gramatika i formální sémantika) prosadily jako rámec výzkumu. Např. H. Kučera & K. Trnka(ová) využívají Chomského gramatiku z pol. 60. let v knize Time in Language. Temporal Adverbial Constructions in Czech, Russian and English (1975). Otázkami koreference zájmen se ve vztahu k aktuálnímu členění zabýval M. Bílý v knize Intrasentential Pronominalization and Functional Sentence Perspective (in Czech, Russian, and English) (1981). Češi působící v zahraničí se často věnovali aspektologii a – na rozdíl od domácí lingvistiky – navazují na obecně přijímaný Vendlerův systém (viz ↗vid): H. Kučera: Semantic Model of Verbal Aspect (1983), E. Eckert(ová): A Comparative Study of Czech and Russian Aspect (1984), A. Stunová: A Contrastive Study of Russian and Czech Aspect (1993), mezinárodní aspektologickou autoritou se stává H. Filip(ová): Aspect, Situation Types and Nominal Reference (1999). J. Marvan vydal důležitou monografii České stupňování (1986). O J. Tomanovi a P. Kostovi a mladých č. generativistech viz výše. Významný č. morfolog V. Bubeník, autor knihy An Introduction to the Study of Morphology (1999), využívá data z mnoha indoevropských i neindoevropských jazyků, č. mezi nimi ale není. Z lingvistů působících v zahraničí po r. 1989, kteří promlouvají do č. gramatologie, je nejvýznamnější M. Nekula, působící v Řezně, lingvista širokého spektra zájmů. K jeho pracím, které sledují jevy analyzované v gramatice, patří System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen (1996). Neurolingvistické pohledy na gramatiku č. přináší Lehečková v Helsinkách (viz ↗neurolingvistika). Součástí č.p.m. jsou také práce zahraničních lingvistů o č., o nich viz ✍Karlík (2007).